Měli jsme na dva dny hlídání dětí a chtěli někam vyrazit, aniž bychom to museli moc plánovat. Nejdřív jsme chtěli koupit den předem ty nejlevnější letenky na další den, ale uprostřed července nebyl výběr nic moc, a tak jsme se této lákavé myšlenky vzdali a rozhodli se vyrazit na další spontánní výlet.
Spontánní výlet znamená nechat mobilní telefony doma, vzít si s sebou každý maximálně 3 věci (peněženka, klíče, kapesník nebo roztok na čočky se nepočítají) a v Praze na hlavním nádraží koupit jízdenku tam, co člověk ve frontě na vnitrostátní spoje před námi.
Tyto offline výlety podnikáme od roku 2016 a jezdíme na ně jak v létě, tak v zimě (to má výhodu – ty 3 věci s sebou se vejdou do kapes od bundy) a objevili jsme díky nim tolik krásných míst v Česku a občas i za hranicemi. Většinou je to na víkend a minule nás náhoda zavedla do Jihlavy.
Minimalistické cestování – max. 3 věci s sebou
My už to máme vymakaný a spolupracujeme, takže já vezmu kartáček a Martin zubní pastu – win win spolupráce :))) Pak ještě náhradní kalhotky pro mě, trenky pro Martina, to jsme na 4 věcech, celkem můžeme mít 6. Tou pátou byl tentorkát deodorant a šestou bohužel deštník – vše se nám hodilo a jak se dá cestovat bez mobilu, to čtěte níže.
Další čtení: Jak cestovat levně – Jak na příruční zavazadla – Letištní salonky zdarma – Řím itinerář – Málaga tipy a mapa – Azory tipy a mapa – Jak ušetřit za hotel – Tip na ubytování v Polsku v Krkonoších
Jedu a nevím kam – cestování do neznáma
Vyrazili jsme hned ráno, v Praze na hlavním nádraží byl vcelku klid – normálně jezdíme v pátek a teď bylo pondělí. Fronta na vnitrostátní jízdenky nebyla dlouhá, ale vždycky tam lidi jsou (opravdu si nemyslete, že si dnes už každý kupuje jízdenky na vlak on-line). Na přepážce Martin vysvětlil situaci – že bysme rádi jeli tam, co člověk před námi. Paní za přepážkou nám sdělila, že před námi tu byla paní, co chtěla jet do Karviné, řešila to půl hodiny a nakonec jízdenku nekoupila.
Karvinou jsme nevzali, protože dle pravidel musí jít o zakoupenou jízdenku člověka před námi. Paní za přepážkou se podívala do historie prodejů a našla tam, že předtím si někdo koupil jízdenku do Děčína. Rychle jsem projela seznam míst, kam už jet nemůžeme, protože jsme tam jeli na předešlých spontánních výletech: Brno, Plzeň, Ostrava, Broumov, Olomouc, Pelhřimov, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Jihlavy a Zábřehu na Moravě.
Koupili jsme tedy Děčín s tím, že to jede za 20 minut. Podivila jsem se nad vysokou cenu jízdenek…to je holt cena za spontánnost. Cestou k vlaku jsme si ještě koupili pití a svačinu a začali uvažovat, zda nevystoupíme někde po cestě, protože Děčín máme prozkoumaný z loňského června.
Vystoupili jsme v Ústí a rovnou koupili jízdenky do Mostu, protoze tam vlak jel nejdriv. Most mám zapamatovaný z naší návštěvy před pár lety a zajímalo mě, co nového od té doby. Jelo to hned. Navrhla jsem vystoupit v Bílině, tak se i stalo, ale zrovna lilo, takže jsme prošli stánky u nádraží a sedli na další vlak směr Most.
Dycky Most?
V Mostě jsme sedli na bus do centra s tím, že se někde naobědváme. Výhodou bylo, že nám na MHD bus platila jízdenky z vlaku v rámci DÚK. Začalo dost lejt. Zlatej deštník, že jsme ho vzali. Zalezli jsme do obchodního centra a dali si korejskou kuchyni nahoře ve food courtu. Nedělala jsem si naděje na dobrou kávu a vyňuňaný espresso bar, a tak jsem si zašla do Tchiba pro cappuccino.
Rozhodli jsme se Most opustit a jet dál. Sedli jsme na bus č. 5 zpět na vlakové nádraží s tím, že jsme měli zapamatované odjezdy vlaků směr Cheb. Na nádraží jsem v knihobudce vzala dětem jeden suvenýr – knihu o Chichi a Hehe, dvou kamarádech, co vypadají jako Křemílek a Vochomůrka.
Výlet do Chebu
Jízdenky se mi zdály opět drahé a paní za přepážkou nám vykouzlila o stovku levnější – stačilo cestu rozdělit na dvě: na první část klasická drahá jízdenka a na tu druhou už krajská jízdenka Egronet, v rámci které jsme mohli jezdit všemi vlaky, busy i MHD až do 3h ráno.
Vlak do Chebu byl ten úplně novej a pohodlnej Interjet, takže se jelo jedna báseň. Ve vlaku skoro nikdo, oproti víkendovému
provozu to bylo super! Do Chebu jsme dojeli večer, takže bylo jasný, že zde budeme nocovat. Z vlaku jsme jeli busem (zdarma v rámci Egronet jízdenky) a vystoupili v městských sadech.
Jak najít ubytování bez mobilu
Šli jsme směrem k centru a cestou uviděli značku hotel. Zvenčí i uvnitř vypadal jak z devadesátek. Cena 2 200 Kč za pokoj se snídaní se nám nezdála, rozhodli jsme se pokračovat dál a přinejhorším se vrátit. Na náměstí jsme na první dobrou žádnej hotel neviděli, informační centrum už mělo zavřeno, ale za to mo pozornost upoutalo bistro jménem Botanik.
Hned jsem věděla, že sem musíme na jídlo! U té příležitosti jsem se zeptala, zda nevědí o noclehu v Chebu. Místní šéfkuchař nám poradil krásné pokoje Papírna a jako plán B penzion Monika jeho vietnamské tchýně. Poděkovali jsme a já věděla, že do Botaniku vrátíme na snídani a dobrou kávu.
Papírna je krásný zrekonstruovaný dům bývalé papírny a u dveří do penzionu byla cedule s tel. číslem. Poprosili jsme rodinku poblíž, zda si můžeme půjčit mobil a zavolat si od nich. Rádi nám pomohli, leč Papírna měla plno. Došlo tedy na plán B a penzion Monika.
Zepředu mají restauraci a nikdo by na první dobrou neřekl, že provozují i ubytování – tam se šlo totiž zezadu a muselo se zvonit. Měli jsme ale štěstí, otevřeli nám a měli pokoj za 1 600 Kč. Na recepci jsem si všimla zápisové knihy Českých drah a jmen strojvůdců, kteří sem z Prahy vlakem Krušnohor po deváté večerní dojedou, přespí v Monice a ráno v šest zase odcházejí na vlak. No to je romatinka, spát ve stejném hotelu!
Pokoj jsme dostali velice čistý a byli jsme spokojení. Po celém dni ve vlaku jsme se ale ještě chtěli projít. Večeři jsme dali v restauraci a pivovaru Hvězda a pak se vydali objevovat uličky Chebu. Ještě na náměstí jsem se chtěla zeptat jedné paní na doporučení, kam se podívat, přičemž zdravila ona mě, že nás poznává. Napadlo nás ji poprosit, ať nám udělá fotku a pak pošle – děkujeme! Bez mobilu totiž žádné fotky ze spontánních výletů nemáme, taky tady ta od paní:
Cheb je krásnej
Naprosto mě uchvátilo chebské náměstí, dole Špalíček, úzké uličky kolem, kostel se schody a pak taky Krajinka – sportovní aerál s parkem dohromady, nádherně to tam mají vymyšlené – podél řeky Ohře a přes krytý dřevěný most. na druhé straně opět most a ještě s vyhlídkou. I když to během dne nevypadalo, nakonec jsme se i na tomto výletě dostali na krásné místo.
Nejlepší káva v Chebu
Ráno jsme zašli na snídani do Botanik bistro a poděkovali za tip na ubytování. Snídaně byla famózní, kafe taky. Tam to ocení každý „Pražák z Vinohrad na výletě“ :). Po snídani jsme se zašli zeptat do informačního centra na prohlídku chebských krovů ze 14. století – je to unikát, tehdá tu bohatí kupci stavěli vysoké krovy z kvalitního dřeva, které nebylo potřeba po staletí opravovat/měnit.
Jenže bylo úterý a žádná prohlídka se ten den nekonala. Holt příště. Prohlídli jsme si klášterní zahradu (včetně sochy Lenina vedle na dvorku soukromého pozemku) a počkali do desíti, než otevře hrad. Kam jsme nakonec nešli, nechtělo se nám platit vstupné a na první pohled nás nezaujal.
Co nás ale zaujalo moc, to byl františkánský klášter, kde jsme si prošli a prohlídli unikátní křížovou chodbu a taky kostel Zvěstování Panny Marie – ten úplně dýchal historií. Naproti je ještě druhý kostel sv. Barbory, zrekonstruovaný s výstavou o Heydrichiádě a nahoře výstavou měřidel, to jsme jen prolítli.
GAVU – Galerie Cheb
Kdy jindy zajít do galerie, než když s sebou nemáme děti! A tak jsme zašli na obrazy do GAVU a je to moc pěkná galerie i s dětskou místnostní. Vstupenka nám platila i do Retromuzea vedle, kam jsem nešli (ale prej nám platí dalších 6 měsíců…).
Nastal čas na oběd a neuvěříte tomu, šli jsme opět do Botanik bistra – protože to menu je neotřelé a vynikající. Šéfkuchař prej „to jste tady zase?“ Nedalo mi to a začala jsem vyzvídat, jak to, že tady mají tak dobré menu. Zkušenosti ze zahraničí a pražské slavné restaurace jsou znát, tam zajděte – mňam! Měla jsem polévku z červené řepy s wasabi například.
Při placení nás poznala paní servírkaa poděkovala mi za tipy, které o cestování sdílím – to mi udělalo velkou radost!
Pak jsme se s Chebem rozloučili a došli na vlakové nádraží, kde jsme spekulovali, kam dál. Nemohli jsme se shodnout a lítali mezi odjezdovými tabulemi busů a vlaků. Nakonec jsme zvolili nejdřívější odjezd směr Františkovy Lázně. A poučení z předešlého dne koupili jízdenku Egronet za 300 Kč pro 2 osoby (je na jméno, musíte na ni jména napsat a mít u sebe OP). Mohli jsme tak jezdit neomezeně, čím chtěli.
Františkovy Lázně a pivo
Vystoupili jsme u mětského parku a prošli se kolem. Trvala jsem na lázeňské oplatce, ale v prodejně, kam jsme vlezli, neměli jednotlivé ohřívané a já dala za vděk malému balení oplatek 2. jakosti, které s tou vanilkovou náplní beztak nebyly dobré, ale Martin je dojedl 🙂 Zapila jsem to pramenem, to já vždycky.
Rozhodli jsme se dojít na vlakové nádraží vedlejší ulicí, kde nás zaujala pivnice jménem Sámoška. Bylo na první pohled jasné, že tam budou mít dobré pivo. A taky že jo! Dali jsme šnyta na stojáka a povyprávěli paní za barem, co je to ten náš spontánní výlet. Paní to však již znala – viděla moje video z loňska! Paní nám vychválila národní přírodní rezervaci Soos, kam jsem už roky chtěla, tak jsme místo na vlak zamířili zpět na bus.
Národní přírodní rezervace Soos
Podle mapy jsme viděli, že busem dojedeme do Třebeně, tam popojdeme půl kiláku na vlakovou zastávku a budeme doufat, že něco pojede. Vypadalo to na déšť, sprchlo ale jen chvíli. Na zastávce jsme zajásali, protože to mělo jet za 20 minut! Chvíli jsme váhali, zda to nedojdem pěšky, ale díky jízdence Ergonet jsme měli jízdné stejně zdarma a projet se vláčkem…
Vystoupili jsme na zastávce Nový Drahov a před vstupem do Soosu se občerstvili v místním bistru. Pivko a Míša nanuk. Prošli jsme krátkou NS Soos a ta bublající voda má fakt kouzlo – v zimě to s teplou párou musí být vůbec krásný. Nechtělo se nám čekat, až pojede další vlak, a tak jsme se vydalo po červené směr Skalná.
Bylo to přes osadu Kateřina, kde jsem si prohlídli muzejní úzkorozchodnou železnici i s rezavými vozíky. Taková místa my rádi. Cesta do Skalné se pak trochu táhla a my se rozhodli, že druhou noc nebudeme ve výletu pokračovat, že se vrátíme večer domů, ušetříme za hotel a ještě si užijeme další den bez dětí doma.
Měli jsme zapamatované odjezdy vlaků na Prahu (z Chebu v 16:33, 18:33, 20:33) tentokrát tou rychlejší trasou přes Mariánské Lázně a Plzeň. Cestou do Skalné jsme míjeli zastávku busu a zjistili, že to na Cheb jede za 20 minut. Tak ještě honem do centra ke kostelu a ormrknout zvenčí hrad Vildštejn a pak už na bus – zdarma opět díky naší „lítačce“.
V Chebu jsme si v Albertu koupili svačinu, snědli ji na lavičkách na náměstí, do třetice všeho dobrého potkali našeho známého šéfkuchaře z Botanik bistra a pak se pěšky vydali na vlakové nádraží. Cestou jsme zalezli do frcu a neodolali – koupili dětem dvě malá stará autíčka, pán za ně nic nechtěl, že to dává dětem jen tak, ale nedali jsme se a zaplatili.
Jet z Chebu na Prahu v úterý večer byla velká pohodinda. Opět moderní vlak Interjet, jen pár cestujících a klídek. Nápis Praha hl. n. jsme spatřili kolem půl desáté večer a tím náš spontánní výlet skončil.
Zůstat nebo jet dál?
Jaké to bylo tentokrát? No je znát, že už v těch spontánních výletech máme trochu zaběhlou rutinu, nabyli jsme zkušenosti a je to pro nás jednodušší, než když jsme jeli poprvé. Z tohoto výletu si ale odnáším něco jiného. Cítila jsem u nás snahu a možná i trochu tlak na to, aby TO místo, kam pojedeme, bylo super.
Byla v tom taky trochu obava, že další takový výlet nebude tak dobrý jako ty předtím. Jenže tady nejde o to, abysme dojeli někam, kde to bude wow. Respektive wow může být i úplně obyčejné místo, kam nikdo nejezdí. Spontánní výlet je vlastně o neustálém balancování na hraně toho, kdy se nechám unášet a kdy se rozhoduju itinerář ovládat.
Zůstat nebo jet dál? Vzít první ubytování nebo jít do rizika a doufat v něco lepšího/levnějšího? Spokojit se s tím, co je, nebo se přeci jen pokusit to změnit? Nechat vodu v řece plynout, protože tlačit ji je k ničemu? Ale není odevzdání se vlastně rezignace, mouchy snězte si mě? Pro mě už spontánní výlety dávno nejsou výzvou ve smyslu nechat mobil doma a odjet na náhodné místo téměř bez věcí. Tou výzvou je právě balanc mezi: Být strůjcem svého života vs. nechat život plynout.
Další čtení: Jak cestovat levně – Jak na příruční zavazadla – Letištní salonky zdarma – Řím itinerář – Málaga tipy a mapa – Azory tipy a mapa – Jak ušetřit za hotel – Tip na ubytování v Polsku v Krkonoších
